This is a czech version of story "Transdimensional: Part 1 - The lighting ball" If you would like to read the story in english you can found it there: https://www.furaffinity.net/view/36350641/

...

Kotjeslav je zvěrolid žijící běžný život středoškolského studenta. Jednoho dne při cestě z letní brigády zasáhne město neočekávaná bouře. Ale jak kocouří zvěrolid brzy zjistí, toto není jen tak obyčejná anomálie v počasí. A jeho život již nikdy nebude jako předtím.

Mezi dimenzemi: Část první - Kulový blesk

Kotjeslav uzavřel dvířka velké myčky nádobí a kulatým vypínačem ji vypnul. Setřel si pot. V těchto dnech pracoval jako letní brigádník v malé bodově přípravny, která se nacházela na samém konci zákulisí zoologické zahrady. Jednalo se o středně velkou kvádrovou budovu natřenou na oranžovo. Kromě přípravny se v ní nacházela i hala pro soustruhy, ale přípravna samotná se skládala z pěti malých místností spojených úzkou chodbou, oddělených samostatně od zbytku budovy. Nejblíže u vchodových dveří se naproti sobě nacházely dvě místnosti: umývárna a čepovací stanice. A právě tato kombinace dokázala pořádně znepříjemnit den, zvlášť v létě kdy pařilo slunce a teploty stoupají k 40°C. Kotjeslav mohl být jedině rád, že byl kočičí zvěrolid s krátkou srstí, jinak by již v kombinaci nekončícího vedra a vlhkosti, produkovaném párou z myčky, v špatně větrané místnosti omdlel. Pro dnešek ho alespoň neotravoval hmyz, protože se ve vedlejší místnosti nečepovalo pivo ani limonáda, takže nebylo sladkého zápachu co by lákal vosy nebo sršně.
Jako každý den v pět odpoledne před odchodem zašel do místnosti naproti vchodovým dveřím. Vzal tužku a list papíru, a napsal seznam toho kolik krabic značkových plastových kelímků bylo umyto a připraveno na odvoz po zoo do krámků s občerstvení a restaurací. Jakmile vložil lístek do přihrádky s papírovými lístky z předchozích dnů, prošel chodbou kolem skladiště pytlů PET lahví čekajících na čepování a z zadní místnosti si vzal svůj batoh s věcmi. Vyšel z budovy, zamkl za sebou vchodové dveře a vydal se k budově u hlavní vstupní brány.
V této hodině nepotkal cestou příliš zvěrolidů. Jedna velmi malá holčička procházející rodiny kulíščích zvěrolidů si ho spletla s tygrem. Poláci, to zjistil když svoji dceru opravila její matka. Omluvila se mu. A Kotjeslav ji odpověděl, ať to nemá své dceři za zlé, že není první. A měl pravdu. Někteří zvěrolidé ho občas považovali za asiata, kvůli jeho bílého kožichu s černými pruhy budící dojem, že je albínský tygr indický. K tomu občas napomohlo, když si neoholil licousy, které zdědil údajně po pradědečkovi jenž byl rys, a tak z dálky zepředu vypadal, že měl větší hlavu. Jinak se dalo poznat, že není bílý tygr pomocí jeho barvy očí, které byly zbarveny do hněda, na rozdíl od světle modrých nebo červených které by jinak jako tygří zvěrolid měl, kdyby jím byl.
Smrákalo se. Mraky se podivně stáčely do jednoho bodu, jakoby mělo začít tornádo, což by v české kotlině byla šance jedna ku milionu. Kotjeslav vešel do šaten a převlékl se do civilního oděvu. Na malé okénko v šatnách dopadli první kapky deště. Vytáhl si proto z batohu ještě větrovku a malý skládací deštník. při odchodu z budovy se vyhnul pracovníkovi táhnoucí za sebou vozík s potravinami pro kuchyň a u východu automatickým pohybem přiložil svůj čip na docházkovou čtečku, která mu zapsala čas odchodu: 17:15. Rozložil svůj černý deštník a doufal že přežije alespoň první použití, když za něj dal 50 korun ve vietnamském krámku. Poté se vydal na cestu do svého bytu v centru města.

Déšť zesílil. Levnému deštníku povolila pod váhou vody západka, takže ho Kotjeslav musel chytit za horní část a pomoc mu se opět rozložit. K dešti se přidal vítr. Kotjeslav proti větru otočil vršek deštníku jako štít, aby se mu neotočil naruby. A nakonec oblaka prozářil blesk. Kotjeslav napočítal čtyři vteřiny než se ozval hrom. “No, to je úžasný.” zabrblal si pro sebe a pokusil se i přes vítr přidat do kroku. V půlce cesty pohlédl na věž kostela, vysokou a viditelnou skoro z celého města. Hodiny na věži ukazovaly 17:35. Počasí ho brzdilo a on věděl, že dnes domů nedojde za svých standardních třicet minut. Pokračoval dál po nábřeží, než přešel po mostě vedoucím přes řeku, kde na jeho druhé straně odbočil doprava do parčíku rostoucím před střední školou, do které před letními prázdninami chodil.
Málem mu vyskočilo srdce z hrudi, když na jeho levé straně udeřil blesk přesně do uličky mezi starou postkomunistickou budovu tělocvičny a bytovky. Jakmile popadl dech, tak sprostě zaklel. “Od kdy mají blesky tendenci si vybírat takhle nízká místa?” zeptal se nahlas sám sebe. Jestliže blesky začali preferovat chodníky a silnice, namísto vrcholků kopců, věží a stromů, ba dokonce bleskosvodů na střechách domů, tak byl nejvyšší čas dorazit domů. A to co nejrychleji. Ze strachu zásahu bleskem, složil deštník. Přehodil si přes hlavu kapuci. A rozeběhl se. Opět udeřil blesk. V samém spěchu do bezpečí domova mu však uniklo, že blesk kupodivu udeřil opět do toho samého místa v uličce. “Zatracená předpověď počasí, nikdy nefunguje jak má.” zaklel, když si vzpomněl jak mu ráno Google na jeho mobilu dal automaticky připomenutí o počasí, že dnes mělo být celý den teplo a slunečno, s lehkou oblačností. Jakmile z parčíku vyšel, přeběhl na chodník na druhé straně vozovky. V tu samou chvíli udeřil i třetí blesk, tentokrát z onoho místa vyletěli na všechny strany jiskry a v místě zásahu zůstalo zářit bílé světlo. Kotjeslav se zastavil a zacpal si na poslední chvíli uši, marně. I tak mu z hromu pískalo v uších. Jakmile se mu navrátil rozhodl se pokračovat, udělal několik kroků, když tu kolem něj proletěl kulový blesk. Srst se mu naježila a i přes všechny snahy se nedokázal opět pohnout. Anomálie přeskočila z lampy na pampu, přičemž nechala žárovky prasknout jako balónky, než se zastavila ve vzduchu před ním. Kotjeslav s vyděšeným výrazem udělal krok zpátky. Koutkem levého oka spatřil starého a zešedivělého vlčáka jak na něho zděšeně hledí z okna svého bytu. Oba věděli, že v tuto chvíli nelze nic udělat.
Kotjeslav udělal další krok zpátky. Kulový blesk se ani nepohnul, ale místo toho se začal zvětšovat. Dobrou půl minutu nabíral na průměru než byl stejně velký jako plně vzrostlý muž. V této fázi přestal růst a namísto toho začal řídnout. Anomálie přestala být čistou substancí ionizovaného vzduchu a odkryla podivné zakřivení ohýbající prostor do abstraktních tvarů. Kotjeslav, celý ztuhlý strachem, pozoroval jak se tvary postupně změnily v temnotu. Za ním se otevřely dveře. Starý vlčák na něj z otevřených dveří zavolal: “Rychle kluku! Chovej se!” Kotjeslav ho mile rád uposlechl, když temnotu vystřídal ohnutý obraz do podivného prostoru připomínajícího tunely. I přes zakřivený prostor bylo zvěrolidovi jasné, že na druhé straně - či jak to mohl nazvat - na něho hlěděli nějaké bytosti. Ale kdo, nebo to bylo a proč se celé tohle svinstvo dělo, nehodlal Kotjeslav zjistit na vlastní kůži. Otočil se a vyrazil úprkem k otevřeným dveřím. Ucítil jak nějaká síla chytila horní ucho batohu. Se škubnutím se odlepil od země a než si to stačil uvědomit, tak byl stažen do anomálie.
Starý vlčák zůstal bezmocně zírat když chlapec, tažení obří pavučinou zmizel v té věci. A jakmile se do “hladiny” ponořil i konec ocasu, tak několik vteřin na to se anomálie opět smrskla do své původní velikosti než se nakonec plně rozplynula. Když se tak stalo, ustal i déšť společně s vichrem. Mraky se rozestoupily. Po chvilce jeden z dalších zvěrolidů, kteří událost sledovali z povzdálí, se probral ze strnulosti a zavolal policii.

*****

Kotjeslav neměl přesně ponětí o tom co se stalo dál. Jakmile se ocitl na druhé straně té věci, tak měl těžkosti s dýcháním. Začal ztrácet vědomí. Nějaké tuhé končetiny ho zvedly a vložily do jakéhosi vaku. Vnitřek vaku byl chloupkatý a pokrytý něčím slizkým, jakoby ho vložili mezi podivné řasy. Z vnitřku cítil, že ho vzali i s vakem nějaké kleště a nesou ho kdo ví kam. I přes stísněný prostor se mu z kapsy u kalhot podařilo vyndat telefon. Otevřel kožený kryt, odemkl obrazovku a zapnul svítilnu. Hmota byla zelená a poloprůhledná. Při pohledu na řasy mu připomínaly miniaturní verze lístků akácie. Nevěděl přesně co to je, ale nejspíš to byla nějaká rostlina, protože ve vaku se mu dýchalo normálně než “venku”, zda se o tom tak dalo hovořit. Ale jestli rostlina získávala energii na přeměnu vody a oxidu uhličitého na kyslík a cukr pomocí fotosyntézy, to si nebyl jist. Zdálo se totiž, že reaguje a mění barvu do velmi tmavě červené při kontaktu s jeho teplou pokožkou. Rozhodně v sobě měla chlorofyl, jinak by zelená nebyla, takže možná tento proces probíhal jen částečně a jinak rostlina získávala energii i pomocí tepelné radiace.
Toto zkoumání schránky mu pomohlo zapomenout na to, že byl něčím unesen a teď se nachází pravděpodobně mimo planetu Zemi, či možná Sluneční soustavu, ba dokonce i Mléčnou dráhu. Netrvalo však dlouho a realita ho uhodila zpět do přítomnosti. Lépe řečeno: kleště ho pustili a on ve vaku dopadl na to co asi byla podlaha. To ho probudilo z dumání. Vršek vaku se s nepříjemným začtvachtáním otevřel a do vaku vniklo nazelenalé světlo. Otvor zakryl stín a Kotjeslava opět popadly nějaké ruce. Ruce ho vytáhly ven a zvěrolid konečně spatřil komu patřily. Tvor byl zevnějškem obřím druhem hmyzu, vysokého kolem tří metrů. Důvod proč ruce byly tuhé a hladké způsobovalo to, že byly pokryty chitinem, či podobnou látkou. Stavbou těla se podobal pozemským mravencům, ale i tak se několika prvky vzhledem lišil. Už samotná hlava byla spíše trojúhelníková a jakoby vosí. Exotické držení těla, kdy hlava a tělo bylo výš než zadeček, který měl jako zbytek těla velmi ostré rysy, způsobovaly nevídaně dlouhý prostřední pár končetin oproti zadnímu. Přední pár slouží jakožto ruce. Tvor neměl dlaň, avšak jeho končetina připomínala na konci nohy papoušků, či sov. Vypadalo to tak, že ho tvor vážně drží pomocí dvojice kleští. Stejné zakončení měl i zbytek končetin.
Kotjeslav odpoutal zrak od jeho tmavě zelených složených očí a rozhlédl se kolem sebe. Zjistil, že ho odnesli do nějaké spletice chodeb. Možná to bylo něco jako obří mraveniště. Materiál stěn byl na pohled jasně organický a na některých místech zemitý, hlavně na spodní straně. Zdrojem slabého zeleného světla, byly houbové puchýřky, nesouvisle rozmístěné na horní straně chodeb. Po menším pozorování kotjeslav zjistil, že rostou z kořenových struktur, jenž byly na pohled lesklé jako kov a pravděpodobně sloužily jako zpevnění chodeb. Když následně spatřil jakým způsobem ho bytosti do svého hnízda odnesli, neubránil se vyjeknout. Nebylo to vozidlo, nýbrž obrovský jedinec jejich druhu. Tak velký, že se musel pohybovat na všech čtyř končetinách a jeho kusadla, u nichž si uvědomil že to byly ony kleště kterými ho tvor nesl, byly přes dva metry dlouhé. Dost na to, aby dokázali přeštípnout ve dví několik zvěrolidů najednou.
Z několika stran najednou se ozvalo cvakání a vzduch zaplnili podivné pachy. Ukázalo se že, v chodbě se shromáždilo asi tucet tvorů. Cvakaly na sebe kusadly a ony pachy byly pravděpodobně feromony nesoucí nejrůznější informace. Jaké, to ani kočičí zvěrolid nemohl se svým čichem zjistit.
Než se nadál, tak mu odcizili jeho věci. Jediné co mu nechali, bylo tílko s krátkým rukávem, spodní prádlo a ponožky. Hmyzák, který ho vytáhl z vaku, předal Kotjeslava jednomu ze svých druhů. Měl odlišný tvar i velikost a na konci plochého zadečku měl podivný pórovitý orgán. Kotjeslav si později přál aby raději nezjistil co to je, když se ukázalo, že se jedná o žlázy vypouštějící organická vlákna, podobná pavučině. Hmyzák si sedl, tedy alespoň jeho póza tak vypadala, zadeček si dal před sebe a Kotjeslava položil na jeho spodní, nyní horní část, a zamotal zvěrolida do vláken, jako zavazadlo do igelitu jak se dělalo na letištích.

Zabalený a bezmocný kocour mohl již pouze přihlížet tomu jak ho obří, mravencům podobní, tvorové nesli svým hnízdem. Pokusil se protestovat, když se ho snažili nasoukat do nějakého organicky vyhlížejícího zařízení v jedné z místností, ale nemělo to cenu. Dali ho do stroje, hodili přes něj těžké plátno a otvor se za ním zavřel. Stroj začal hučet a Kotjeslavovi se z toho naježila srst. Po přibližně půl hodině ho ze stroje vytáhli. Než ho odnesli jinam, všiml si, že na jedné straně je obrazovka tvořená ze stovek svítících puchýřků. A to co si jeden z hmyzáků, stojící u nějakého pultíku jenž měl na sobě něco jako klávesnici a výdechy na feromony, byly snímky jeho kostry a vnitřních orgánů. “Takže ten stroj je rentgen.” pomyslel si, “To vysvětluje proč to plátno bylo tak těžké. Musí být napuštěné olovem.”
To co s ní dělali v další místnosti nebylo tak příjemné. Násilím mu otevřeli ústa a předmětem podobným vatové tyčince mu odebrali sliny. Do toho mu vytrhli z kožichu několik chlupů a pár jeho černých vlasů. A jakoby toho nebylo málo, tak rozřízli kus jeho kokonu, sundali mu pravou ponožku, zmáčkli mu palec u nohy, aby ho přinutili vytáhnout dráp, který na konci ustřihli kusadly. Opět zacelili díru v jeho lepkavých poutech a pověsili ho stěnu. Kde mu tělo omotaly nějaké šlahouny, poté co na ně jeden z hmyzáků vyslal ze žláz na hlavě obláček feromonů. Tím nejen zařídili aby na stěně držel, ale aby i měl menší šanci z vláken dostat.
Kotjeslav tak na jednu stranu měl šanci sledovat tvory při práci. Z něho získané zvorky prohnali několika procesy drcení, mletí, rozpouštění a ředění. Nakonec vzorky ve formě roztoků, nalili do centrifugy. Kotjeslavovi bylo jasné co s nimi dělají. Získavali z nich jeho DNA.
Po několika dlouhých minutách jejich počítače vypustili do vzduchu feromony, hmyzáci na to zastavili centrifugu a zkumavky s odstředěnou DNA vyndali. To co dále se vzorky dělali, Kotjeslava zarazilo. Čekal totiž, že tvorové budou jeho geny zkoumat, ale místo toho přešli k něčemu co vypadalo jako obří potrubí z průhledné tkáně a konec s otvorem vedoucí do místnosti jako zakončení trávicího traktu. Jeden z vědců vyslal obláček feromonů do něčeho co sloužilo jako terminál od potrubí. Potrubí se mlaskavě srazilo. Se čvachtáním za minutu svalstvo potrubí odkud si z hnízda domačkalo na konec pětici bílých doutníkovytých objektů. Hmyzák pohladil okraj otvoru a potrubí ze sebe věci vyloučilo. Kotjeslav si nemusel dlouho lámat hlavu s tím, co to je. Bylo jasné, že to jsou vejce a pravděpodobně jejich. Ale co s nimi chtěli dělat?
Hmyzáci vejce opatrně vzali a přenesli je do kotlů z tkáně podobné svalům, od kterých vedly hadice připomínající žíly. Každé vejce vložili do jednoho kotle. Kotle se naplnily čirou slizkou hmotou, která kompletně vejce zalila. Následně se na vnitřní straně kotlů zformovali ostny, široké jako injekční jehly. Prudkým pohybem se prodloužily a probodly kožovité obaly vajec. To poslední co z celého procesu Kotjeslav viděl bylo jak bytosti připojili baňky obsahující jeho DNA k systému hadic, jenž roztoky začal pumpovat do jehel v kotlích, než ho opět jeho únosci odnesli.

Několik dlouhých minut byl jimi nesen temnými chodbami jejich zdánlivě nekonečného hnízda. Párkrát za cestu prošli většími místnostmi a nevypadalo to že by měli nějaký konkrétní účel. Ty co Kotjeslav viděl byly obrovské křižovatky. Čeho si však povšiml, bylo to že v některých šlo denní světlo přes nepravidelná střešní okna vytvořené z blány připomínající tu z něhož jsou tvořena hmyzí křídla. Přes ně bylo vidět jaké momentálně panuje venku počasí: Bylo zataženo. Ale aspoň to byla nějaká změna, oproti chodbám osvětlenými houbami.
Nakonec ho dovlekli do protáhlé místnosti, jenž měla po stěnách struktury připomínající včelí plástev, až na to že nebyly z vosku a ani nevoněli po medu, ale blátem a vlhkostí, jako zbytek hnízda. Ke všemu jednotlivé buňky na sebe ani nebyly z větší části napojené. A právě do jedné z buněk této, v uvozovkách, plástve ho hodili. V poměru s buňkami včelí plástve, tato měla za šestiúhelníkovou předsíní oválnou místnost, čímž se vysvětlilo, proč buňky nebyli nalepeny na sebe. Místnost postavili z odlišného materiálu než chodby, protože byla na dotek hladká a připomínala kov. stejně jako v laboratoři, i do této místnosti vedl stropem potrubní systém ze svaloviny.
Než bytosti odešly a nechali ho v jeho nové cele, tak k němu naposledy přistoupil jeden z hmyzáků a plivnul na kazajku z pavučin. Plivanec zreagoval s pavučinou a ta se v místě plivnutí rozpustila. A než se Kotjeslav stačil nadát, že se může opět hýbat, tak ho v cele uzavřeli pomocí blanitých dveří aktivovaných obláčkem feromonů. Kotjeslav se žalostně dobelhal do rohu místnosti a tam se psychicky zničený stočil do klubíčka.

Konec první části