English version: https://www.furaffinity.net/view/39884922/
First part (EN): https://www.furaffinity.net/view/36350641/
První část (CZ): https://www.furaffinity.net/view/36350765/
Previous part (EN): https://www.furaffinity.net/view/36433728/
Předchozí část: (CZ): https://www.furaffinity.net/view/36423682/

...

Již je tomu rok od chvíle co se Kotjeslav ocitl v mimozemském hnízdě. Ale nyní ve společnosti Alexandry, mimozemskou diplomatkou a jeho překladatelkou, snad v hlubinách hnízda nalezne aspoň část odpovědí na otázky, jenž má o tomto místě.

Mezi dimenzemi: Část Třetí - otázky a Odpovědi

Nad horizontem proletěl větroň. Letěl ladně a tiše, stoupající v teplém proudu vzduchu výš a výš. A nebyl sám, společně s ním kroužili i další kluzáky. Od velkých hliníkových Blaníků až po ty nejlehčí PW šestky. Začátek léta byl pro ně ideální, a stejně tak i pro dálkové lety. A tak je nechali po desítkách vynášet do oblak kde tvořili hejna jako by to byli přerostlí ptáci.
Kotjeslav ten pohled miloval. Mohl se na větroně i další malá vrtulová letadla koukat celé hodiny. Právě proto malé klubové letiště na kraji města patřilo k jeho oblíbeným místům. A také proto, že jeho rodina měla s tímhle místem silné pouto. Jeho děd totiž létal. Po něm teta, ale ta pouze krátce s větroni. A pak tu byl jeho mladší bratr, který se rozhodl, že bude v této tradici pokračovat. Létat na klubovém letišti nebylo zaměstnání, avšak koníček - a ne zrovna levný - ale aspoň jednou nasednout do letadla a vznést se k obloze stálo za to. To kouzlo pocitu svobody pomáhalo členům klubu na tu chvíli zapomenout na strasti života na zemi a užívat si života.
To místo mu bude chybět. Už tak ztrácel s tímto místem spojení. Na základce dělal s mladším bratrem modelařinu, ale s přestupem na střední toho zanechal. Takto ho spojovali s letištěm pouze každoroční dálkové závody kluzáků, kde pomáhal. Až dostuduje střední a možná poté i vysokou školu, tak možná již nebude mít čas se sem vracet. Ztratí tak s tímto místem nadobro spojení a společně s tím i s rodinou a lidmi, které tu znal.

Pohodlně se zachumlal pod velký chlupatý polštář. Nechápal proč si ho sem vůbec vzal. Slunce zářilo jako nikdy jindy a on ležel při odpolední pauze pod chlupatým relaxačním polštářem a na nafukovací matraci. Co za exota si takhle dává tímhle způsobem siestu v létě? Jakoby mu nestačila srst. A jakoby toho nebylo málo, tak ho polštář tiskl k matraci. A navíc mu přišel, že ho někdo místo běžné výplně vycpal velkými vodními balónky. I přesto jak divné to bylo, si nemohl pomoct zůstat pod ním. Bylo to totiž nějakým způsobem úžasně pohodlné. A tak si řekl, že je to vlastně fuk. Obejmul polštář a zabořil hlavu do míst, kde se pod povlečením nacházely dva extra velké vodní balónky. A čumákem přímo mezi ně.
“Kotjeslave?” oslovil ho náhle něžně ženský hlas. Rozhlédl se kolem sebe. Hlas zdánlivě přicházel směrem od jeho hlavy. “Slyšíš mně?” Osoba zněla jako by na něho mluvila hned vedle něho, ale když Kotjeslav zaklonil hlavu dozadu, tak i přes své očekávání nikoho neviděl. Kde byla? A pak se ho neviditelná dívka zeptala znovu: “Spíš ještě?”
Kotjeslav otevřel oči. Nebyl na letišti, ale v cele uvnitř hnízda mimozemské hmyzí civilizace. To že je zpět na Zemi se mu pouze zdálo. A onen polštář a nafukovací matrace, byla Alexandra. Leželi spolu na boku a hmyzí slečna ho ke své hrudi něžně tiskla měkkou spodní částí jejího zadečku. Když se nad tím tak zamyslel, tak to byl docela jogínský výkon na Alexandřin spoj mezi hrudí a zadečkem. Zvěrolid by řekl, že chitinové články spoji nedovolí ohnout se do tak ostrého úhlu. A to co považoval za vodní balónky byly hrboly na jejím břiše, přičemž ty mezi které Kotjeslav vrazil hlavu se nacházely na její hrudi pod hřívou. Ty pod hřívou měly na dotek tak zvláštní tvar. Něco mu připomínaly. Něco zvěrolidského...
Zčervenal a oddálil svůj obličej od nich co nejrychleji mohl. “Ne! Nemysli na to co by to mohlo být!” projelo mu hlavou a raději svůj pohled upřel na Alexandřin dlouhý hladký a článkovitý krk.
“Kotjeslave, děje se něco?” zareagovala Alexandra na jeho prudkou nečekanou reakci.
“Ne neděje!” urychleně odpověděl. Kdyby neměl kožich, jistě by Alexandra viděla, že je rudý jak rajče.
“Opravdu?” zeptala se ho pro jistotu starostlivým hlasem.
“Opravdu!” odvětil, “Bože, tohle je tak trapný. Chovám se teď jako idiot… Což vlastně… U mně žádná novinka.” pomyslel si a řekl klidně: “Nech to být!”
“Já jenom,” začala Alexandra, “jestli jsem tě nevylekala, když jsem se tě pokusila probudit?”
“Né! Nevyleka.” Snažil se ji to vysvětlit, “Jak říkám: Nech to plavat!”
“Tak dobrá.” uznala Alexandra.
“Alex,” oslovil ji po krátké pauze, “Nějak mi vypadlo, kdy jsem včera usnul...”
“Jak jsem ti včera řekla o tom jak se to má s portály, tak tě to docela vzalo. Chtěla jsem ti nějak emocionálně pomoci a tak jsem tě obejmula. Nevím jestli ti to pomohlo, ale krátce na to jsi usnul.”
Kotjeslav se usmál a od srdce odvětil: “Pomohlo, děkuji ti.”
Alexandra ho znovu obejmula předním párem končetin a něžně si ho přitiskla opět k hrudi. “To ráda slyším.” řekla s hřejivým tónem a vydala ze sebe zvuk připomínající zavrnění. “A ještě něco:” pokračovala náhle, “Jak se ti spalo? Snažila jsem se najít nějakou vhodnou pozici pro spaní. Vycházela jsem z toho jak jsme spolu usínali, když jsem byla ještě larva. Ale na své horní polovině jsem tě nemohla nechat spát, moje dospělé tělo to neumožňuje.”
Kotjeslav se podivil, ze zvědavosti se otočil a naklonil se aby se podíval na horní polovinu Alexandřina zadečku. V polovině jejího chitinového brnění se táhla od horní části až na konec řada širokých ostnů. Těch si včera Kotjeslav nevšiml. “Máš pravdu, to by nebylo zrovna příjemné na tom ležet.” odpověděl jí. Otočil se k jejímu obličeji se slovy: “Ale tohle bylo docela pohodlné. Na to, že jsi to ‘vyvodila podle toho jak jsme spolu usínali’ jsem se vyspal dobře.” Kotjeslav se pomalu posadil, “Doufám, že ty taky.” dodal posléze. Alexandra neodpověděla, pouze ze sebe opět vydala spokojený zvuk a též se posadila.
“Takže…” začal Kotjeslav, přitom se protáhl, “Kvůli čemu jsi mně probudila?”
“Máme se dostavit u královen.” odpověděla mu Alexandra a dodala: “Nyní když jsem prošla metamorfózou, tak můj druh má konečně prostředníka.”
Kotjeslav se na to otočil směrem ke dveřím, očekávajíc že u nich bude někdo čekat jako doprovod, ale nikdo u nich nebyl, a ke všemu byly stále zavřené. “Čekal jsem nějakou ochranku aby nás doprovodila, nebo že nám nechají otevřené dveře, když se už namáhali sem jít ti to říct.” okomentoval to následně zklamaně.
“Není třeba.” řekla Alexandra, postavila se a poté pokračovala: “Zprávu mi předali dálkově přes interkom,” Alexandra ukázala na bouli mezi očima na šťopkách. Na bouli se nacházeli na všech stranách otvory a v jedné, větší než všechny ostatní, bylo něco co připomínalo kusadla. Ze zkušenosti při prvním dni si Kotjeslav dokázal odvodit jak ono zařízení fungovalo. A to tak, že z otvorů byly vypouštěny feromony, zatímco kusadla klepala v jazyce hmyzáků.
“To by mně tedy zajímalo, jak po nás chtějí abychom se za nimi dostavili?” odvětil Kotjeslav nevrle.
Alexandra se pouze pousmála. Přistoupila ke dveřím. “To není problém.” řekla s dobrou náladou a vypustila na dveře obláček feromonů. A dveře se chemickou reakcí po dlouhých měsících otevřely.
Kotjeslav vykulil oči. Nedokázal se ovládnout a přiběhl k Alexandře. Pohlédl zmateně na ni a poté na otevřené dveře. Následně ohmatal dveře, aby se ujistil, že jsou opravdu tam kde je viděl.
Alexandra chvíli sledovala jeho podivné chování, než se ho opatrně zeptala: “Všechno v pořádku?”
“Ty jsi…” Kotjeslav si odkašlal, uklidnil se a změnil tón hlasu na klidnější: “Ty jsi otevřela dveře. Naprosto jednoduše...”
“Ano.” odpověděla mu.
Kotjeslav se na ni znovu podíval. Než se otočil, opatrně vykročil z buňky a zastavil v hlavní spojovací místnosti. Rozhlédl se kolem sebe. Vše zůstalo za ten rok stejné. Obří místnost se vstupy do menších buněk vypadala přesně tak jak si ji pamatoval ze dne kdy ho unesli.
“Kotjeslave?” oslovila ho opět, stále starostlivým tónem, Alexandra, “Opravdu je vše v pořádku?”
“Je.” odpověděl poklidně Kotjeslav a pokračoval: “Jen jsem trčel v jedné malé komůrce více jak jeden pozemský rok.”
Alexandra nějakou dobu mlčela, pouze vedle něho stála, než se ho otázala: “Měla bych projevovat nějaké speciální emoce z toho, že jsem poprvé opustila naši buňku?”
Kotjeslav na ni pohlédl se slovy: “Možná zvědavost? Nevím jak ty, ale já viděl pouze část vašeho hnízda, navíc pouze na oko. A předpokládám, že hnízdo pro tak velkou kolonii bude masivní. Upřímně by mně zajímalo jak to tu funguje, když už jsem tu strávil tak dlouhou dobu. Bylo by možná fajn poznat blíž vaši kulturu, co myslíš? Až si promluvíme s královnami?”
“No…” začala Alexandra, “Pokud vy zvěrolidé považujete bezúčelné procházení se…”
“Alexandro! No tak!”
“Promiň.” omluvila se mu, “Mně to jen přijde zvláštní. Ale možná…” zamyslela se, “... Ve finále to možná není tak špatný nápad. A pokud naše druhy spolu mají v budoucnu vzájemně interagovat, tak by to mohlo být i praktické.”
“A nebo to může být jako, když jsme si společně hráli v době kdy jsi byla larva?” navnadil Alexandru Kotjeslav.
“A nebo tak…” odvětila nakonec Alexandra. Ve tváři se jí projevily smíšené emoce. Kotjeslav si pomyslel, že je to proto, jelikož i když byla částečně zvěrolidka genetickým kódem, tak rasa obřích mimozemských mravenců asi určitě nebude znát pojmy jako ‘zábava’, nebo ’turismus’. Jedinec takové rasy stráví celý svůj život prací ve jménu kolonie, a nic jiného. Takže Kotjeslavův způsob uvažování, pro ni mohla být naprosto nepochopitelná, a možná až kontraproduktivní záležitost.
“Půjdeme? Královny a zbytek hnízda na nás čekají.” Pobídla Alexandra.
“Jistě.” přikývl Kotjeslav, “Jen jedna taková maličkost: Ty máš možnost se domluvit s vašimi přes interkom i z tvojí strany, že?”
“Ano to mám.”
“Víš nerad bych ke královnám šel… takhle.” poukázal na to, že byl polonahý, jak ho kdysi hmyzáci odbavili, “Takže, mohla bys zařídit, aby mi tím vaším potrubím poslali zpět moje věci?”

*****

Bok po boku společně kráčeli chodbami hnízda. Kolem nich procházelo v řadách snad stovky hmyzáků. Každý z nich na pohled hrál v kolonii jinou roli. Kotjeslav mezi nimi rozpoznal pár frakcí. Jednalo se o ty se kterými se již setkal: Vědci, vojáci... A poté tu byli ti co měli plochý zadeček s žlázami, ze kterých vypouštěli vlákna, těm Kotjeslav přezdíval ‘balíkovači’. U zbytku mohl pouze hádat, jakou funkci plnily.
Nezdálo se, že i přes přítomnost zvěrolida doprovázeného neobvyklým jedincem přilákala u nějakého hmyzáka pozornost. Každý si jednoduše hleděl svého a šel tam kam měl jít. To sice působilo zvláštně, ale na jednu stranu to bylo možná lepší, než aby na ně každý civěl. Kotjeslav se tak s jejich ignorací smířil, tady aspoň do chvíle, než na jedné křižovatce nedošlo málem k neštěstí. Jelikož se pravděpodobně již nacházeli velice hluboko pod zemí, tak dopravní uzel neměl ve stopu žádné okno, kterým by zvenčí do chodeb pronikalo světlo, což způsobilo že si Kotjeslav ve špatně osvětleném prostoru nevšiml jak se naproti vyřítil z chodby jeden z obřích hmyzáků, zastávající funkci přenašeče těžkého nákladu. Obr se ani neobtěžoval ohlédnout, jestli pod ním někdo není, a protože i přes velikost se pohyboval překvapivě rychle, tak než si to stačil Kotjeslav uvědomit se k němu řítilo shora chodidlo obrovy nohy. Jediné co si poté pamatoval, bylo jak pohlédl na zděšenou Alexandru a následný pohled na spodek chodidla. Ucítil jak do něj něco velkou rychlostí vrazilo, a pak…

Kotjeslavovi se zatemnilo vidění. Hlava mu třeštila a hrozně ho bolela hruď. Kolem sebe cítil tlak. Otevřel oči. Před očima mu pableskovali hvězdičky.
Jakmile byl zase při smyslech, tak začal zjišťovat co se kolem něho děje. Přímo před ním stál přikrčený obří hmyzák a hleděl na Alexandru, která držela Kotjeslava v tom nejsilnějším objetí jaké kdy zažil a zároveň něco říkala velikánovi, a dle jejího výrazu a rychlosti klepání a hlasitosti cvrlikání na něj spíše řvala.
“Co se děje?” vložil se ho hádky otázkou.
Alexandra přestala obra sekýrovat, položila Kotjeslava na podlahu chodby a ihned ho chytila rukama v podpaží a zvedla ho do výšky svého obličeje, “Kotjeslave!” oslovila ho ustaraně, “Kotjeslave, není ti nic?”
“Ne, jsem v pohodě. Co se stalo?”
“Tahle blbka tě málem zašlápla.” řekla a cukla hlavou směrem na obryni.
Kotjeslav se ohlédl na obryni. Ta taktéž na něho pohlédla. Bez mimických svalů nebylo poznat jak se cítila. Co k němu v tu chvíli cítila? Cítila se provinile, že ho málem rozmáčkla, nebo ji to bylo jedno a pouze byla otrávená z toho že ji jedinec vlastního druhu sekýruje a chrání někoho kdo ani není členem kolonie? Možná byla naštvaná, za to že kvůli tomu nebude moci udělat to co měla za úkol.
“Alexandro, je nějaký způsob jak u vás poznat, jak se cítíte?” zeptal se Kotjeslav z náhle.
Alexandra na ně ho zmateně pohlédla a stejně tak odpověděla: “Pachem feromonů. Proč to teď potřebuješ vědět?”
“Jaké emoce právě teď cítíš?” zeptal se ji nehledě na její otázku.
“Hněvám se… jak jinak bych se měla teď cítit, když ti někdo málem ublížil?”
Kotjeslav si k ní přičichl. Alexandřin pach byl ostrý a štiplavý. Pokud byla pravda to co mu Alexandra řekla, tak to byl zápach vzteku. Otočil se na Obryni a nasál její pach. Ten byl pro změnu jemný a nedráždil jako ten Alexandřin, spíše uklidňoval. Kotjeslav tušil co by to mohlo znamenat. Bylo na čase zjistit jestli se neplete: “Je jí to líto.” řekl Alexandře.
Ta mu na to odpověděla: “A taky má důvod.” Trefil se… Kotjeslav chtěl již něco říci, když tu Alexandra dodala: “Za to co ti udělala bude potrestána.”
“Cože?” vyjekl Kotjeslav. Alexandra začala zuřivě něco diktovat vojákům. Ti se seskupili kolem obryně. Všichni v jeden moment pozvedli přední končetiny, zakončenými jako šavle, a se sykotem roztáhli svá kusadla. Kotjeslav nemusel hádat, že ji chtějí zabít. “Počkejte!” zařval na ně Kotjeslav. Vyrval se z Alexandřina sevření a postavil se před vojáky. “Stůjte!” zařval na ně. Stál velice blízko obryně a cítil jak se změnil její pach. Ten nyní připomínal silnější verzi pachu skunčích zvěrolidů, když byli vystrašení, nebo ve stresu. Bála se.
“Kotjeslave, Co to děláš?” zavolala ne něj Alexandra.
“Řekni jim, ať ji nechají!”
“Málem tě zabila.”
“Málem! Ale nezabila.”
“Kotjeslave, kdybych tě…”
“Já vím, a jsem ti za to vděčný, ale i tak: Byla to nehoda.”
Alexandra na něho zmateně hleděla. Vojáci stáli na místě a čekali na další povely. “Já to nechápu.” odvětila nakonec Alexandra.
“Alexandro, podívej…” začal Kotjeslav klidně a pokračoval: “Byla to nehoda. Pokud její zápach nelhal, tak jí to je líto, takže to nechtěla udělat. A ty jsi mně včas zachránila, takže se mi nic nestalo. A pokud se nikomu nic nestalo, tak to znamená, že je to vlastně v pohodě. Ne?”
Alexandra zavrtěla hlavou, “Ale to nedává smysl.”
“Smysl nedává to, že má být někdo popraven za takovou blbost.” řekl klidně Kotjeslav. “Alex, kdyby se u nás popravovalo za každou blbost co uděláš, tak jsem už dávno mrtvej. Stejně jako několik miliard dalších zvěrolidů.” Poté náhle dodal: “Alex, podívej na ni! Je desetkrát větší než ty a ostatní z tvého druhu. A teď se podívej na ně!” Kotjeslav ukázal na hmyzáky, kteří kolem nich procházeli a ignorovali to co se dělo. “Každý z nich jde tam, kde je ho třeba, že? Stejně jako ona. A nebýt vašich feromonů a tak ani o sobě pořádně nevíte. Jen si představ, jak často by jste do sebe naráželi! A pak tu jsou jedinci jako ona… Takovejch rozšlápnutech by v tak tmavých chodbách bylo mraky.”
“Co se snažíš vlastně říct?”
“Snažím se říct, že tahle věc se stala proto, že vaše biologie vám umožňuje se pohybovat koordinovaně, takže si nemusíte dělat starosti, protože o všech vždy budete vědět. A kvůli tomu ji nemohlo napadnout, že za zatáčkou půjde přes cestu nějakej zvěrolidskej jouda jménem Kotjeslav, bez ‘odrazek’. A nebýt tebe, tak vlastně není jediná, která o mně neví. Už víš co se snažím říct?”
“Ale, Kotjeslave…” chtěla namítnout Alexandra, ale Kotjeslav ji přerušil slovy:
“Já jsem se zase nekoukal, zda někdo nejde přes cestu, takže je to i moje chyba. Jsme tedy za to odpověďní oba…” Kotjeslav se postavil do pozoru, “A to znamená, že mně též budou muset potrestat! A já jsem ochoten ho přijmout.”
“Né!” vykřikla zděšeně Alexandra, “Ty…” začala, avšak se poté zarazila. Po chvíli váhání odvětila: “Máš pravdu.” Alexandra dala povel vojákům a ti se stáhli a následně přidali do davu hmyzáků.
Alexandra si položila ruku na čelo a pohlédla na Kotjeslava se slovy: “Ale, i tak: nějaký trest dostat musí.”
Ten se otočil na obryni a poté navrhl: “Mohla by se mi omluvit.”
“Omluvit?”
“Pokud je nutné ji potrestat, tak ať se mi přede všemi omluví a já budu spokojen.”
Alexandra se otočila na obryni a řekla jí Kotjeslavův požadavek. Obryně se na to před Kotjeslavem sklonila, změnila pach a vydala ze sebe sérii cvrlikání a několikrát zaklepala kusadly. “Říká, že je jí to moc líto, že tě málem rozšlápla, a velice se ti za to omlouvá.”
“Přijímám její omluvu.” odvětil Kotjeslav, ve stylu jako by byl šlechtit před poddaným. “Řekni ji, že je tímto propuštěna a může se vrátit ke své práci!” dodal vtipem.
Alexandra jeho slova přeložila. Obryně se oběma uklonila a otočila se směrem, kterým měla původně namířeno. Už se měla k odchodu, když tu Kotjeslav ještě zvolal: “A ještě něco: Pověz jí, že ji nařizuji, aby se neustále koukala na cestu, aby se to nemohlo již opakovat!”

*****

Již to snad byla hodina, co oba společně kráčeli chodbami hnízda. Směrem jímž šli, chodby postupně klesaly čím dál tím víc zprudka. Nakonec byli tak prudké, že se na nich Kotjeslav neudržel. A právě před takovým místem se oba zastavili. Kotjeslav pohlédl do tunelu končícího kdesi v hlubině. “Výtah tu asi nemáte, že?” zeptal se Alexandry.
“Ne.” odpověděla mu prostě.
Kotjeslav se poškrábal na hlavě a poté odvětil: “Měl jsem se raději narodit jako kamzík.” Ještě otestoval jednou nohou zda by přece nebyl schopný strnou chodbu sejít. Ale když viděl, jak mu proklouzává noha, zavrtěl hlavou a řekl: “Ne. Na mně je to příliš kluzké. A pokud na konci není něco měkkého co by mně zastavilo, kdybych uklouzl, tak by to byla pro mně skluzavka s pěkně nepříjemným zakončením.”
Alexandra si položila prst na čumák, pohlédla na vzdálený konec klesající chodby, párkrát si prstem poklepala na čenich, podívala se na Kotjeslava, poté na drápky na svých nohách a následně otočila hlavu a prohlédla si svá záda. Po chvilce mlčení luskla prsty, “Mohla bych tě na sobě svést až dolů.” navrhla s veselým tónem a poté dodala: “Pro tenhle typ povrchu mám uzpůsobená chodila, takže to bude hračka.”
Kotjeslav na ni nevěřícně pohlédl. “To jako vážně?” na chvíli se odmlčel a poté poznamenal: “Já jenom… Díky, Alex.”
“Za málo.” odvětila Alexandra s úsměvem na tváři.
“Teď mně tak napadlo...” vzpomněl si Kotjeslav, “Nemáš ty náhodou na horní straně bodáky?”
“Ano mám, ale neboj…” Alexandra se otočila ke Kotjeslavovi bokem, “... když pojedeš tady, tak se na mně nenabodneš.” a ukázala na jedno specifické místo na jejích zádech. To se nacházelo mezi druhým a třetím párem končetin. V tom samém místě se Alexandřin trup prohýbal a vytvářel tak důlek připomínající sedlo. Samotný osten tvarem připomínal tak zvanou ‘zadní rozsochu’, takže bylo v onom místě i bezpečné sedět.
“Tak dobrá.” odvětil klidně Kotjeslav.
Alexandra na to lehla, aby na ni mohl Kotjeslav vylézt, a jakmile se na ni zvěrolid usadil, zeptala se ho: “Tak jak se ti sedí?”
“V celku to ujde. Ale připadám si tu docela natěsno, hlavně co se týče nohou. Doufám, že ti nevadí v pohybu.”
Alexandra si na zkoušku několikrát přešlápla na místě. I když na ní Kotjeslav seděl, tak se její nohy mohly normálně pohybovat, a ani zvěrolida netlačily do stehen. “To půjde.” odvětila spokojeně.
Oba souhlasně přikývly a Alexandra s Kotjeslavem na zádech začala sestupovat chodbou. Asi o pět minut později, oslovil Alexandru Kotjeslav: “Alexandro?”
“Ano, Kotjeslave?” zareagovala a pokračovala dál v chůzi.
“Víš o tom, že máš krovky co mají tvar srdíčka?”
“Opravdu?” podivila se Alexandra a zastavila se. “Věděla jsem, že mám krovky, ale netušila jsem že mají takový tvar. Co vůbec znamená, to ‘srdíčko’?”
“To je zvěrolidský symbol pro lásku.” odpověděl jí Kotjeslav.
“Není náhodou dle terminologie tvého druhu srdce orgán na pumpování tělních tekutin?” pozastavila se nad tím Alexandra.
Kotjeslav se tím nenechal zaskočit a vysvětlil jí: “Ano. Ale můj druh v minulosti věřil, že srdce je též centrem našich emocí. Je to kvůli tomu, že rychlost tepu našeho srdce se mění dle našich emocí. A pokud se nemýlím, tak ty bys měla mít zvěrolidské srdce, takže by to mělo u tebe mělo fungovat stejně.”
Alexandra si položila dlaň na hruď a řekla: “Nikdy by mně nenapadlo, že moje krevní pumpa by měla co dočinění s rozmnožováním. Myslíš, že tvar mých krovek má s tím stejný význam?”
“To nevím.” odpověděl prostě Kotjeslav a pokračoval: “Jen mně to zaujalo. Neviděl jsem totiž mnoho druhů hmyzu, který by měl takový tvar krovek -popravdě jsem neviděl žádný který by to tak měl- .” Kotjeslav se na chvíli odmlčel, než se opatrně zeptal: “Alex, máš pod nimi i křídla?”
“No, mám pocit, že pod nimi mám něco s čím mohu pohybovat.” a bez toho aniž by cokoliv dalšího řekla, zatřepala krovkami a následně je pomalu roztáhla. “Tak co vidíš?” zeptala se.
Kotjeslav chvíli nemohl najít slova, a poté konečně odpověděl: “Máš pod nimi křídla. Ale…”
“Ale?” zeptala se Alexandra nervózně.
“Jsou hrozně maličká.” Kotjeslav si je změřil rukou. Větší pár měřil na délku jeden loket, zatímco ten menší nebyl větší než jednu píď. “Ani kolibřík, by s takhle malými křidélky nelétal.” pomyslel si Kotjeslav, “K čemu je vůbec má?”
Alexandra si svá nově objevená křídla důkladně prohlížela a párkrát s nimi na zkoušku zatřepotala. Když se ukázalo, že křidélka neumí nic víc než ofukovat Kotjeslava, tak je zase složila pod krovky. “Myslíš, že je mám k regulaci teploty?” Zeptala se náhle.
“Asi jo. Možná tví designéři nevěděli co s tebou udělá teplokrevnost, tak chtěli mít jistotu, že se nepřehřeješ? Tedy, to si aspoň myslím já.”
“To by dávalo smysl.” odvětila Alexandra a poté dodala: “Myslím, že bychom se již neměli zdržovat, královny na nás čekají.” A s těmito slovy vyšla rychlým krokem dál do hlubin chodeb hnízda.

*****

“Jsme tady.” odvětila Alexandra a Kotjeslav z ní seskočil. Oba pohlédli na velkou kruhovou bránu z blány. Jednalo se o stejný typ, jako v jejich buňce.
“Nevím zda jsem na tohle připravený.” pomyslel si Kotjeslav, “Co když řeknu nějakou blbost? To co udělám bude mít vliv na vztah mezi zvěrolidy a… no… Hmyzáky.” Pohlédl na Alexandru. Ta udělala několik kroků a připravila se na bránu fouknout obláček feromonů, “Někdy bych se jí mohl zeptat, jak se vlastně její druh jmenuje.”
“Z tváře ti teče voda.” upozornila ho náhle Alexandra.
Kotjeslav si položil dlaň na tvář. Pohlédl na ni a setřel si pot, na což zareagoval slovy: “Jsem jenom nervózní, to je vše.”
“Takže…?”
“Jdeme.” dokončil za Alexandru, ta foukla feromony na bránu a ta se pomalu a elegantně otevřela.
Za branou se nacházela místnost o rozloze několika fotbalových hřišť. Jednalo se pouze o hrubý odhad, protože osvětlení zde bylo minimální. Pouze několik důležitých míst osvětlovaly staré známé houby, takže dohlédnout z jednoho konce sálu na druhý bylo obtížné.
A do tohoto ohromného sálu, kromě brány kterou vešli, vedla další desítka bran, společně s několika potrubími i zamřížovaných chodbami sloužící jako ventilace. Ventilační chodby se nacházeli jak v podlaze, tak i ve stropu. Ty v podlaze přiváděly nový vzduch obohacený o kyslík a ty na stropě zase odváděly vzduch vydýchaný. Byl to jednoduchý a elegantní systém.

Ale kvůli tomu tu nebyli. Důvod, proč zde byli tady a teď ležel na několika jemně osvětlených vysokých oltářích. Královny: Matky a vůdkyně celého hnízda. Se sedmi výrůstky ve tvaru koruny, jako měla Alexandra, a s dvěma páry průhledných žilnatých křídel, o rozpětí u prvního páru přes 16 metrů.
Rozmístěných v půlkruhu, na ně shora hledělo osm královen. Všechny přitom ležely na břiše a krom hlavy se nemohly hýbat. Důvodem byla velikost jejich zadečků. Ty vycházely z pod horního chitinového krunýře a připomínaly nazelenalé buclaté vaky. Svojí velikostí přesahovaly velikost menšího autobusu, což s porovnáním s velikostí se zbytkem těla musela být obrovská zátěž. Kotjeslav si od oka odhadl, že královny byly jinak bez svých vaků o přibližně dva metry vyšší než Alexandra.
Ozvalo se cosi v jazyce hmyzáků. Nebylo jasné odkud to bylo, protože jednotlivé královny se vzájemně překřikovaly. Kotjeslavovi přišlo, že se to možná ozvalo ze všech směrů zároveň. “Říkají, že máme přistoupit.” vysvětlila Alexandra a ukázala na dvojici plošinek, na které se měli postavit. Obě připomínali ty v soudních síních. Když si na svoji plošinku Kotjeslav vstoupil, tak ke své nelibosti zjistil, že má v rámu nenápadně zabudovaná složená oka.
Hlas opět přehlušil ostatní hluk. Kotjeslav se stále snažil zjistit, která z královen k nim promlouvá, ale protože osvětlení bylo špatné, tak všechny vypadaly jako tmavé siluety. Avšak nakonec hlas přivlastnil té nejmenší, jenž jako jediná na první pohled o ně jevila zájem. Na rozdíl od ostatních sedmi, jejichž jediným zájmem byly dělnice, které kolem nich pobíhali. Ony dělnice plnili už od pohledu úlohu krmiček. Chodili po sále aby za královnami sbíraly snesená vejce, ta dávaly do potrubí, a k tomu občasně přišli ke královnám a dali jim přímo a tlam několik doušků šťáv uložených ve svých zadečcích.
A malá královna nebyla jedinou, kdo o ně zdánlivě jevil zájem: Do kruhu je totiž uzavřeli vojáci. A ke Kotjeslavovu překvapení, i vědci, jenž stáli skryti za vojáky a málo jich zrovna nebylo. Možná jich zde bylo více než se Kotjeslavovi zamlouvalo. Vlastně se mu nic nezamlouvalo v celé této místnosti: Všude kolem slyšel klepání a cvrlikání, cítil nespočet se střídajících pachů, jenž tvořily dohromady jazyk, kterému nerozuměl, takže neměl zdání o tom kdo co má v plánu.
Z tohoto odporně znějícího orchestru ho vytrhla Alexandra, když pronesla přeložená slova její vůdců: “Kdo jsi?”
“Mé jméno je Kotjeslav Pawarov. A jsem kočkovitý zvěrolid.” odpověděl bez váhání na otázku.
“Odkud jsi?”
“Pocházím z planety jménem Země, která obíhá jako třetí v pořadí od žluté hvězdy jménem Sol. A s společně s dalšími sedmi planetami tvoří sluneční soustavu.”
“Kolik planet ve ‘sluneční soustavě’ nese život?”
“Pouze Země, ale vědci mého druhu předpokládají, že na měsících plynných obrů, ve vnější části soustavy, by se mohl pod povrchem nacházet život.”
“Pověz nám o Zemi.”
“A chcete i detaily?” zeptal se opatrně.
“Ano.”
“Dobrá...” odkašlal si a spustil: “Země je stará přibližně čtyři miliardy let…”
“Co jsou léta?” zeptal se náhle hlas.
“Léta, neboli roky, je jednotka času, za kterou moje planeta oběhne kolem Slunce.” odpověděl na náhlou otázku Kotjeslav a pokračoval v odpovědi na předchozí otázku: “Takže… Atmosféra Země je tvořena převážně kyslíkem a dusíkem. Běžná teplota je kolem 9°C … Abych to vysvětlil: Stupně Celsia mají nulovou hodnotu při mrznutí vody a hodnotu sto při přeměny vody v páru. A zemská kůra je pokryta přibližně ze 70% vodními oceány, a právě proto je Země občas mým druhem nazývána jako ‘Modrá planeta’. A 30% tvoří pevnina z formovaná do sedmi kontinentů. A taky jsem zapomněl zmínit, že Země má měsíc. Největší velikostí ku své planetě z celé sluneční soustavy. Mezinárodně se nazývá ‘Luna’, ale běžně je označován jednoduše jako ‘Měsíc’. A právě jeho zmíněná velikost způsobuje příliv a odliv.”
“Je Země bohatá na život?”
“No… Moc planet k porovnání nemám, ale řekl bych, že Země je velmi bohatá na život. Celkový počet druhů je odhadován na 2 miliardy, ale popsaná je pouze jedna tisícina.”
“Pověz nám o zvěrolidech.”
Kotjeslavovi zatím připadal tento rozhovor dost jednostranný a tak na místo odpovědi řekl: “Omluvte mně, vaše veličenstva, ale jestli dovolíte: Než vám na tuto otázku odpovím, rád bych na oplátku věděl něco o vás.” Po těchto slovech se na něho Alexandra otočila s vyjeveným výrazem. Nějakou dobu váhala, než jeho slova přeložila. Jakmile se tak stalo, tak Kotjeslava projeli pohledem vědci.
K jeho překvapení mu byla položena přes Alexandru tato otázka: “A poté zodpovíš na naši otázku?”
“Pravděpodobně…” odpověděl Kotjeslav záměrně nejasně.
“Dobrá…” pronesl přes Alexandru hlas, “Co chceš vědět nejdřív?”
“Asi zachovám podobnou strukturu otázek, jako jste mi dali: Takže… Máte nějaké jména? Mám tím namysli jména jednotlivců.”
“Kotjeslave, my takhle slova nepoužíváme.” odpověděla mu na to Alexandra.
“Aha…” odvětil na to, “Aspoň jsem se ujistil, že ne.” a pokračoval: “Takže jinak: Má váš druh nějaké jméno, podobně jako my si říkáme ‘zvěrolidi’?”
Alexandra přiložila jeho slova a ozvala se odpověď, tu však překladatelka nepřeložila a bylo na ní vidět, že nad něčím dumá. Asi po minutě odvětila: “Promiň, ale naše jméno nelze přeložit do češtiny.”
“Jak to?”
“Protože to není slovo, ale pachová stopa.” odvětila sklíčeně Alexandra.
“Aha…” odvětil sklamaně, “To mně mohlo na jednu stranu napadnout.” pomyslel si a položil další otázku, přičemž doufal, že se dozví něco uspokojivého: “Jsme na planetě nebo na měsíci?”
“Jsme na planetě.” dostavilo se mu odpovědi.
“A říkáte ji nějak?”
“Asi nejlepším překladem by bylo ‘Velká rodička’.”
“Obíhá ‘Velkou rodičku’ nějaký přírodní satelit?”
“Momentálně ne.”
“Jak to myslíte: ‘Momentálně ne’?” zeptal se zmateně Kotjeslav.
“Velká rodička, mívala měsíc stejně Země, ale již nemá.”
“A co se s ním stalo?”
“Byl rozmontován.”
“Rozmontován?”
“Zbyl po něm již pouze prstenec.”
“Nevím zda je to překladem, ale jak to přesně myslíte?”
“Měsíc byl rozmontován.”
“Takže jste ho vytěžili kvůli surovinám?”
“Ne.”
“Tak co se s ním stalo?”
“Byl rozmontován.”
“Asi se na to ptám špatně. Dovolte mi se zeptat jinak: Je vaše rasa schopna vesmírných letů?”
“Ne.” odpověděli mu královny.
“A kdy došlo k ‘rozmontování’ vašeho měsíce?”
“Dávno.” odpověděly mu nejasně.
“Fajn… Takže předpokládám, že ‘rozmontování’ berete jako událost, kdy váš měsíc se přiblížil příliš k Velké rodičce a byl roztrhán její gravitací do formy prstence, že?” položil hmyzákům otázku, ale na místo odpovědi se mu dostalo další otázky:
“Jsou zvěrolidové schopni vesmírných letů?”
“Ano. A…”
“Jak daleko vaše královny zakládají nová hnízda mimo Zemi?”
“Rád bych připomenul, že jsem savec. A že biologicky se můj podruh i zbytek zvěrolidských podruhů dělí pouze na plodné samce a plodné samice. A krom toho nemáme biologicky dané, které pohlaví vládne.”
“Znamená to tedy, že vládnou všichni? Jsou zvěrolidé tedy rasa s kolektivní myslí?”
“Ne. Ne… My zvěrolidové nemáme kolektivní mysl.”
“Tak jak fungují vaše hnízda?”
“Je to komplikované…” snažil se vysvětlil Kotjeslav, “Jak jsem řekl: Nemáme biologicky dané, které pohlaví vládne. Takže se to během vývoje naší civilizace měnilo. Na samém počátku to bylo určené podle podruhů: Kupříkladu kočkovití a psovití zvěrolidové měli ve svých kmenech jako vůdce nejsilnějšího samce, ale naopak třeba u koňovitých, hyenovití, nebo slonovití měli vy svých kmenech nejsilnější, nebo nejstarší samice. Poté všechny podruhy zvěrolidů přešli na matriarchální systém vlády, ve kterém si byly jedinci spíše všichni rovni a vláda jedince ve pravém smyslu neexistovala. A o několik tisíc let později, kdy začaly vznikat říše - to je něco jako super kolonie, kdy několik kmenů funguje jako celek - se přešlo na patriarchální systém vlády. Ten systém se dělil na další, ale pro jednoduchost: To je kdy vládne nejstarší samec z takzvané ‘královské rodiny’ a po jeho smrti vládne buď jeho nejstarší bratr, a nebo jeho nejstarší mužský potomek. A tak tomu bylo několik tisíce let, než se to před více jak sto lety změnilo a momentálně již pohlaví jedince nemá roli.”
“Takže máte královny a... trubčí královny?”
“Dejme tomu.” odvětil Kotjeslav a dodal: “Jen se ‘trubčí královnám’ říká ‘králové’.”
Poté hlas opět promluvil. Když umlkl, tak se Alexandra otočila na Kotjeslava a klidným hlasem mu oznámila: “Tuhle otázku zodpovím za tebe, ptají se totiž na strukturu vaší společnosti a na vaše rozmnožování. A to jsi mi vysvětlil, když jsi se mně ptal na mé znalosti.”
“Dobrá.” odpověděl ji na to Kotjeslav téže klidným hlasem, “Ale kdyby jsi nevěděla jak jim něco vysvětlil, tak mu dej vědět.”
Alexandra souhlasně přikývla a začala královnám vysvětlovat to co ji Kotjeslav včera vysvětlil. A po chvíli se k němu otočila a přetlumočila mu: “Zvěrolidé jsou opravdu exotickým druhem. Bude zajímavé se setkat se zbytkem vašeho hnízda.”
“No, pro mé lidi bude stejné potěšení se setkat zase s vámi, vaše veličenstva.”
“Inu to by…”
“Počkejte!” zarazil je Kotjeslav, “Rád bych se ještě zeptal na několik otázek!”
“Posloucháme.”
“Jaký je plán ohledně mé cesty zpět na Zemi?”
“S tím vás obeznámíme, jakmile to bude možné. Tedy pokud…” hlas se zarazil a společně s ním i Alexandra, a asi po chvíli s hlasem pokračovala: “Jak moc jsou zvěrolidé vyspělí?”
“Považujeme se za technologicky vyspělí druh.” odpověděl královnám, “I když jsme si vědomi, že nejsme žádná technologická špička. A že je možno naše technologie posunout dále…”
“Dokázal by jsi srovnat technologickou vyspělost tvého druhu s naším?”
“To je těžká a záludná otázka. My totiž vyspělost civilizací určujeme podle toho kolik množství energie je schopna ovládat.” Kotjeslav se podrbal na bradě a pokračoval: “Máme pro to stupnici, kterou nazýváme ‘Kardašovova škála’. Civilizace typu nula, není schopna využívat žádnou energii a vstupuje do ní při objevu ohně, což je využívání energie tepelné. Typ jedna, je civilizace schopna ovládat veškerou energii na její domovské planetě. Typ dva zase je schopen použít veškerou energii své domovské hvězdy. A nakonec je tu typ tři, jenž je schopen využívat veškerou energii své domovské galaxie.”
“A na jakém stupni se nachází zvěrolidi?”
“Jsme civilizace typu 0,7.”
“A dle vašeho úsudku, na jakém stupni se nacházíme my?”
“To je těžké říci. Moje civilizace využívá převážně mechanické a elektřinou poháněné technologie. Avšak vy se spíše zaměřujete na biologicky založené technologie, a krom rentgenu v laboratoři jsem u vás moc elektronických technologií neviděl. Takže bych vás hrubým odhadem zařadil tak… Nevím… 0,15?”
“Jsme tedy méně vyspělejší než vy?”
“Podívejte: Spíše využíváte méně energie než my… teoreticky. Pro přesnější data bych potřeboval vědět kolik energie jste schopni využít a následně pomocí rovnice spočítat, kde přesně se na Kardašově škále nacházíte. Co se týče vyspělosti, to je úplně něco jiného…”
“Tak, jak byste na onem problém odpověděl?”
Kotjeslav se nad odpovědí pozastavil. Nechal si to chvíli projít hlavou, než konečně odvětil: “Asi takto: Když vezmu v potaz technologie našich dvou ras, tak my zvěrolidé jsme vyspělí hlavně fyzikálně, zatímco vy jste technologicky vyspělí biologicky. Jinými slovy: Každá naše civilizace je vyspělá v jiném směru.”
“A pokud zvěrolidé jsou vyspělí fyzikálně, tak se za tímto označením skrývá co?”
“Využíváme dálkovou komunikaci pomocí elektromagnetických vln. Stavět počítací stroje. Štěpit a slučovat atomy. Cestovat ve speciálních strojích vysokými rychlostmi, potápět se s nimi do hlubin oceánů a uniknout zemské gravitaci. A vytvářet vybavení umožňující vidět ve tmě, či vidět tepelné záření.” Kotjeslav po těchto slovech schválně pohlédl kolem sebe. Dělnice vědkyně poté co slyšely to co jim Alexandra přeložila viditelně vypadaly nervózně, u zbytku se to nedalo poznat, nebo nejevil zájem.
“A zahrnovalo by se do vašich schopností i cestování portály?” otázaly se královny.
“To bohužel ne.” odpověděl Kotjeslav a doplnil: “To co nazýváte portály: Je u nás známo jako červí díra, ale ty byly dosud pouze teorií.”
“Takže byste neuměli ovládat portály?”
“V době, kdy jste mně vzali do vašeho hnízda: Ne. Avšak už je tomu rok, co jsem zde, tak předpokládám, že naši vědci již na tom pracují. Takže jak jsem se od Alexandry dozvěděl, jsou naše rasy se zkušenostmi s portály na stejné úrovni.”
“Máš ještě nějaké otázky?”
“Ano, dvě, ale jsou to spíše žádosti: Jsem tu již rok, a většinu času jsem byl uzavřen ve své buňce. Rád bych proto s doprovodem Alexandry blíže prozkoumal zbytek vašeho hnízda. Chtěl bych totiž blíže poznat jak to tu funguje.”
Hlas se na nějakou dobu odmlčel, než skrz Alexandru odpověděl: “Pokud je to ve vašem zájmu, tak vám umožníme přístup na některá místa našeho hnízda. Tedy, pokud nám tento čin bude oplacen.”
“Rozumím. Jakmile to bude možné, tak nechám vaše velvyslance na oplátku poznat blíže fungování naší společnosti.” odpověděl s letmým úsměvem.
“A ta druhá žádost?”
“Pokud by to bylo možné: Chtěl bych se téže podívat ven.”
“Ven?”
“Mimo hnízdo… Vidět ekosystém Velké rodičky. Nebojte nepůjdu daleko.”
“To nepůjde.” dostalo se mu striktní odpovědi.
“Z jakého důvodu?” zeptal se zkříženými rucemi Kotjeslav.
“Není jak jít ‘ven’.”
“Žádám jasnější vysvětlení!”
“Hnízdo nemá otvory jimiž by se dalo dostat dovnitř nebo ven.”
“Z jakého důvodu?”
“Není třeba.” odpověděl náhle hlas, “Hnízdo je naprosto soběstačné. Jídlo, voda, vzduch… To vše dokážeme vyprodukovat přímo v hnízdě. Není proto důvod chodit ven.”
“Aha.” pokynul na odpoveď hlavou a řekl: “A pokud není možné hnízdo opustit, tak je aspoň možné vyhlédnout ven?”
“Máme střešní okna.” odpověděli mu prostě.
“A nějaká okna, co by nebyla horizontálně? To nemáte?”
“To nemáme. Konstrukčně se totiž nevyplatí.”
“Tak to vám… děkuji za informaci.” odvětil zklamaně Kotjeslav.
“To, pokud se nemýlíme, byly veškeré vaše otázky.”
“Ano, ale…”
“V tom případě můžete tuto místnost opustit! Prozkoumejte naše hnízdo, pokud si to tedy přejete. Držte se kde vám bude povoleno! A my vám dáme vědět, až nastane čas vašeho návratu na váš domovský svět.” odbyly ho.
“V tom případě: nashledanou.” odvětil na rozloučenou Kotjeslav. Sestoupil ze svého stupínku a dlouhým, pomalým krokem přešel k Alexandře a oslovil ji: “Alex, půjdeme?”
Ta mu souhlasně přikývla a oba společně vyšli ze sálu stejnou bránou jako přišli.

Brána se za nimi uzavřela. Společně ušli pár kroků chodbou, než se Kotjeslav zastavil a Alexandra na to též zastavila. Zvěrolid se zhluboka nadechl a poté vydechl, přitom si položil dlaň na čelo. Na jeho chování Alexandra zareagovala slovy: “Děje se něco?”
“Já jenom…” začal Kotjeslav, “Jsem z toho setkání unavený a… Taky zklamaný.”
“Zklamaný?”
“Alex, neber si to špatně, ale… Připadal jsem si spíše jako u výslechu.”
“Ale vždyť ti bylo umožněno též pokládat otázky. A navíc ti na ně bylo odpovězeno.” nechápala Alexandra.
“To sice ano, ale řekni mi co za odpověď to je, když mi zopakovali přesně to samé když jsem se jich zeptal, jak došlo k rozmontování vašeho měsíce?” povzdechl si, “Chci jen říct, že odpovědi vašich královen mi přišli fádní. Takové... Nijaké. Jednoduše: Skoro nic jsem se nedozvěděl. A ve finále mám ještě více otázek.” opět si povzdechl, ale tentokrát s náznakem mrzutosti a poté náhle odvětil klidně: “Doufám, že si to nebereš osobně.”
Alexandra na něho mlčky pohlédla. Po chvilce řekla: “Neberu. A když na to hledím zpětně… Tak se mi taky úplně nezamlouvaly jejich odpovědi.” a pousmála se.
Kotjeslav se na ni na oplátku též usmál. Pohlédl zamyšleně do chodby a poté se otočil na Alexandru se slovy: “Když teď máme padla. Co takhle se někam podívat?”
“A kam?” zeptala se ho zvědavě.
“Pokud se nepletu, tak by měl být večer. Tak mně napadlo, že bychom se mohly podívat, jak taky u vás vypadá obloha venku?” odpověděl jí.
“Když to chceš vědět…” odvětila mu na to s úšklebkem. Posadila se a gestem ho pobídla aby ji opět sedl na záda.
A Kotjeslav toto gesto přikývnutím přijal.

*****

Skrz střešní okno prosvítalo zvenčí namodralé světlo. To poslední paprsky slunce Velké rodičky ozařovali oblohu.
Kotjeslav, sedící společně s Alexandrou na kraji jedné z křižovatek, se snažil mezi hustými mračny najít skulinku a tou možná spatřit aspoň jednu hvězdu. Bohužel mraky tvořili společně hustou celistvou deku, kterou pouze prosvítalo sluneční světlo, takže nic na obloze nespatřil.
Již ho začal bolet krk. Sklonil hlavu a pohledem projel křižovatku. Hmyzáci, jejichž jméno bylo údajně do jeho jazyka nepřeložitelné, byly stejně aktivní jako ve dne a ve formě hustého davu procházeli skrz chodby.
“Tak co?” prolomila náhle ticho něžným tónem Alexandra.
“Počasí nepřeje.” odpověděl suše Kotjeslav, “Mraky nám nedovolí vidět hvězdy, ani prstenec... Je to na prd. Asi jsme si měli vybrat jiný den. Až nebude zataženo.” na chvíli se odmlčel, “Tedy, pokud tu je někdy jasno...” řekl s vtipem, “Při mém příchodu taky zrovna bylo zataženo. Což mě přivádí na myšlenku: Nevíš, Alex, jaké tu bývá počasí?”
“Co tak vím, bývá tu zataženo. Tedy…” odmlčela se a poškrábala se zezadu na hlavě, “Aspoň jsem si to odvodila ze svých dostupných znalostí. Meteorologie totiž mezi ně nepatří.”
“Ale nějaké základní znalosti o podnebí by jsi mít měla, ne?”
“Někdo jako já, tedy aspoň v naší společnosti, takové vědomosti nepotřebuje.” odpověděla mu s pokrčenýma rukama, “Ty se dávají pouze speciálním dělnicím stavitelkám, které jsou potřeba při opravách nadzemní části hnízda, nebo při jeho rozšiřování.” Položila si ruce na prostřední pár končetin a společně s ním pohlédla na zataženou oblohu.
Po době trvající přibližně tři minuty ho oslovila: “Kotjeslave, můžu se tě na něco zeptat?”
“Ano můžeš.” odvětil jí na to klidně.
“Možná to pro tebe bude znít hloupě. Možná je to proto, že jsi zvěrolid, ale… Proč tě takové věci zajímají? Víš z toho na co jsi se dnes ptal… Meteorologie, astronomie, botanika, zoologie… Jsou tohle běžné věci co mají vědět chemičtí dělníci jako ty?”
“Možná tomu nebudeš věřit, ale krom všeobecné vzdělanosti je to taky z větší části ze zvědavosti.”
“Zvědavosti?”
“U nás zvěrolidů, i jiných tvorů na Zemi je to přirozená vlastnost. Je to touha poznat věci kolem tebe a jak a proč jsou takové jaké jsou… No tak neříkej mi, že aspoň trochu zvědavosti v sobě nemáte?”
“Měli bychom mít?” zeptala se ho náhle Alexandra nejistě.
“Ale no tak!” houknul na ni Kotjeslav a mávnul rukou. “Copak tě třeba nezajímá, co je mimo hnízdo? S jakými organismy, krom mšic a hub, sdílíte Velkou rodičku? A co třeba se nachází mimo samotnou Velkou rodičku?”
“K čemu by nám to bylo?”
“K čemu vám bylo zkoumat portály?” zeptal se ji náhle Kotjeslav.
Alexandra se zarazila. Položila si prst na špičku hlavy a zamyslela se předtím, než odpověděla: “Objevovaly se v hnízdě, tak jsme chtěli vědět… Co jsou zač.”
Kotjeslav se pousmál a spokojeným tónem řekl: “Tak vidíš. A pak že ji nemáte.”

Na několik minut nastalo opět ticho a oba opět vyhlíželi oknem oblohu, která stále zůstávala zatažená. “Proč vlastně chceš vidět hvězdy a prstenec?” prolomila opět ticho Alexandra.
“Protože si myslím, že by to krásné na pohled. A taky jsem dlouho žádné neviděl. A krom toho bych taky rád viděl váš prstenec. Musí to být zajímavý pohled.”
“Jenom kvůli tomu?”
Kotjeslav se zašklebil, “Vy fakt uvažujete příliš prakticky…” odvětil vytlemeně a pronesl: “Pokud se ptáš i na praktickou stránku: Tak pokud bych na vaší obloze rozeznal nějaká hvězdná seskupení, tak by mi to umožnilo odhadnout kde se Velká rodička teoreticky nachází v kosmu. Možná se nachází ve stejné části vesmíru jako Země. A pokud by to bylo i blízko - myšleno v galaktickém měřítku - tak by nám prostě stačilo ke mně domů poslat zprávu, počkat než tam dorazí a poté počkat než se vrátí odpověď.”
“A jak dlouho by to mohlo trvat.”
“V nejlepším případě: minimálně osm našich let. Znamenalo by to totiž, že váš hvězdný systém je ten, jemuž my říkáme ‘Proxima centauri’. Je to totiž k nám nejbližší hvězda k našemu slunci a jeho vzdálenost je přibližně čtyři světelné roky.”
“A v nejhorším případě?”
“Je vzdálenost velká natolik, že by komunikace trvala více let, než jeden zvěrolidský život. Tedy aspoň pro mně. Ale pokud bych byl i v nejlepším případě odsouzen u vás dožít, tak je pro naše civilizace důležité, aby zpráva doletěla dříve, než adresát vyhyne.”
“Vyhyne?” vyjekla Alexandra.
“Pokud ne kvůli zásahu zvenčí, tak až mateřské hvězdě dojde palivo a zkolabuje. Při své smrti potom zničí většinu svých oběžnic. A je nepravděpodobné, že by to civilizace na některé z planet přežila.”
“O jakém časovém úseku se bavíme?” zeptala se ho zděšeně.
“V případě našeho slunce je to deset miliard let.”
Alexandra na to nic neřekla, pouze seděla a mlčela. Asi po minutě ho oslovila: “Kotjeslave?”
“Ano?”
“Jak jsi královny požádal, zda můžeš ven z hnízda… Chodil jsi u vás z hnízda ven často?”
“Ano. Chodil jsem.”
“A ostatní zvěrolidé, také chodí často ven z vašeho hnízda?”
“Ano. Ale aby jsi to pochopila: Naše hnízda totiž nejsou stavěné jako jedna struktura. Je to totiž několik menších povrchových struktur postavených u sebe. Představ si to jako jednotlivé místnosti ve vašem hnízdě, ale jako místo toho jsou to jednotlivé struktury a cesty vedou kolem a vedle nich. A právě proto je u nás zvěrolidů běžné, že když zrovna nepracujeme, tak si třeba zajdeme mimo hnízdo. Nebo cestujeme do jiných hnízd.”
“Do jiných hnízd?” zeptala se překvapeně Alexandra, “To vám jiné kolonie umožní do nich vstoupit?”
“Ano, dovolí.” odpověděl Kotjeslav a upřel pohled na Alexandru, jejíž výraz naplnilo ještě větší zmatení. A právě proto Kotjeslav odvětil: “Chápu, že to je pro tebe naprosto cizí, zvlášť když ti o tom pouze vyprávím. Dle mého by bylo lepší, kdyby jsi to viděla na vlastní oči.”
Alexandra souhlasně přikývla. Sklopila zrak. Opět se podívala na Kotjeslava a zeptala se ho: “A jak ty chápeš naši společnost? Jsme pro tebe stejně podivní jako tvůj druh pro nás?”
“No, abych řekl pravdu…” začal Kotjeslav, “Jste jiní než my, ale vaše společnost není pro mně tak cizí. Vlastně ji chápu docela dobře.”
“Opravdu?”
“Jo. U nás na Zemi žije skupina organismů co se chová podobně jako vy. Nejsou sice velcí jako vy…” řekl a ukázal pomocí dvou prstů přibližnou velikost, “Asi takhle malincí.” poznamenal a pokračoval: “...či stejně inteligentní, ale jejich společnosti fungují podobně jako vaše. Staví si hnízda, jejichž středem je královna, nebo královny, které kladou vejce - a řekněme dávají i rozkazy - . O zásobu pohlavních buněk se starají trubci a chod hnízda se starají dělnice, přičemž některé se rodí specializované pro určitou roli.”
“Takže jsme celkem běžnou strukturou společnosti?” zeptala se suše Alexandra.
“Takhle bych to neřekl.” namítl Kotjeslav, “Když se na to podívám z jiného úhlu: My zvěrolidi tvoříme poměrně podivnou společnost, tedy v porovnání s ostatními organismy. Kromě nás samotných neznáme jiné bytosti, jenž by žili jako my. Takže i kdyby bylo možné jiným pozemským tvorům povědět o tom jak jako společnost fungujeme, tak by na tom byly stejně jako vy. Takže si nedělej těžkou hlavu, že to nechápeš.”
“Tak dobrá.” odvětila Alexandra s úsměvem.
Oba společně pohlédli nebe. To stále zůstavalo zatažené a nezdálo se, že by se počasí mělo změnit, a protože na ně též již šla únava, tak se oba rozhodli že se vrátí do své buňky.

Konec Třetí části.